Vlaška

Vlaška patří k nejstarším a nejrozšířenějším nosným plemenům v Česku. Pochází z lehkých italských venkovských slepic, které se v 19. století dostaly do Německa a Rakouska, kde je chovatelé prošlechtili na pravidelnou snůšku a ustálili jejich typ. Na českých vesnicích byla vlaška po desetiletí běžnou „užitkovou“ slepicí — a mnoho lidí si ji dodnes pamatuje jako slepici svých babiček.

Je to typická středomořská slepice: lehká, štíhlá a čilá, s velkým jednoduchým hřebenem, bílými ušnicemi a žlutými běháky. U slepice hřeben elegantně přepadá na stranu. Nejoblíbenější je koroptví zbarvení — slepice je hnědá s jemnou kresbou, kohout má oranžový krk a hřbet a černou hruď. Chová se ale v celé řadě barev.

Snůška kolem 180–220 vajec s bílou skořápkou je u čistokrevného plemene velmi dobrá a vlaška ji podává i při skromném krmení. Prakticky nekvokává, takže snáší bez přerušení. Na druhou stranu je to živé, plaché a výborně létající plemeno, které potřebuje prostor a vyšší plot, a její velký hřeben je v tuhých mrazech náchylný k omrzlinám.

Vlaška je blízkou příbuznou leghornky, která vznikla z podobných italských slepic v Anglii a Americe a je těžší a výkonnější. Pokud hledáte klidnější slepici do malé zahrady, podívejte se raději na australku nebo sussexku. Přehled všech plemen najdete v atlasu plemen slepic.

Velikost a stavba: lehké, štíhlé tělo s mírně skloněným hřbetem a vysoko neseným ocasem. Kohout váží 2–2,5 kg, slepice 1,7–2 kg. Chová se i zakrslá vlaška.

Hlava: velký jednoduchý hřeben (u kohouta vzpřímený, u slepice přepadající na stranu), bílé ušnice, červené laloky a oranžové oči.

Běháky: neopeřené, sytě žluté.

Barevné rázy: koroptví (nejrozšířenější), žlutá, bílá, černá, stříbrně krčková, zlatě krčková a další.

Povaha: živá, hbitá, ostražitá a samostatná. Výborně létá a ráda hřaduje vysoko. Ochočí se jen při častém kontaktu od kuřete.

Výběh a oplocení

Vlaška nejlépe prospívá ve velkém výběhu nebo na volném výběhu, kde si sama najde část potravy. Počítejte alespoň s 5–8 m² na slepici. Protože výborně létá, potřebuje plot vysoký 2 m nebo zastřižené letky na jednom křídle. V malém uzavřeném výběhu se nudí a může začít ozobávat ostatní.

Kurník

V kurníku počítejte s 0,2 m² podlahy a 20 cm hřadu na kus a jedním hnízdem na 4–5 slepic, například snáškovým hnízdem pro tři nosnice. Hřady mohou být výše, vlaška ráda hřaduje vysoko. Kurník musí být hlavně suchý a bez průvanu — vlhko a průvan zhoršují omrzliny hřebene.

Krmení

Vlaška je skromná a spotřebuje zhruba 100–120 g kompletní směsi pro nosnice denně, například Sehnoutek Nosnice N2, doplněné zelení. Vysoká snůška bílých vajec vyžaduje dostatek vápníku — mušlová drť musí být stále k dispozici. Krmivo podávejte z krmítka, které slepice nevyhrabou, například krmítka s nožičkami. Další krmiva najdete v kategorii krmivo pro drůbež.

Zima a omrzliny

Vlaška mráz jako takový snáší, ale její velký hřeben a laloky jsou citlivé. Při teplotách pod −10 °C hrozí omrzliny, hlavně u kohoutů. Prevencí je suchý, dobře větraný kurník bez průvanu a voda, do které si slepice nenamáčí laloky (napáječky s miskou nebo kapátka). Někteří chovatelé natírají hřebeny v mrazech vazelínou.

Kvokání a odchov

Vlaška téměř nekvokává, proto pro odchov kuřat potřebujete líheň nebo kvočnu jiného plemene, například hedvábničku. Kuřata jsou čilá, rychle se opeří a jsou odolná.

Omrzliny hřebene a laloků: nejčastější problém v zimě. Omrzlá místa zčernají a odumřou. Suchý kurník a ochrana před větrem jsou nejlepší prevencí.

Ozobávání a stres: v malém prostoru je vlaška nervózní. Dostatek výběhu, zeleně a hrabání předchází ozobávání.

Paraziti: kontrolujte čmelíky na hřadech a v hnízdech a ošetřujte kurník, například přípravkem Rebel proti čmelíkům. Na volném výběhu odčervujte podle doporučení veterináře.

Nedostatek vápníku: při vysoké snůšce se projeví tenkou skořápkou. Zajistěte mušlovou drť a kvalitní směs pro nosnice.

Celkově jde o odolné a dlouhověké plemeno s dobrým zdravím.

Předky vlašky byly lehké venkovské slepice ze severní a střední Itálie, které se v 19. století vyvážely do zaalpských zemí. Němečtí a rakouští chovatelé je od 70. let 19. století cíleně šlechtili na snůšku a jednotný vzhled a vytvořili plemeno označované jako Italiener — u nás vlaška, tedy „italská“ slepice.

Ve stejné době se podobné italské slepice dostaly přes přístav Livorno do Ameriky a Anglie, kde z nich vznikla těžší a výkonnější leghornka. Vlaška zůstala lehčí a v kontinentální Evropě se stala jednou z nejrozšířenějších slepic venkovských dvorů.

V Česku byla vlaška zejména v první polovině 20. století hlavní užitkovou slepicí a dodnes patří k oblíbeným plemenům chovatelů i zahrádkářů, kteří chtějí skromnou, otužilou slepici s dobrou snůškou.